21 Cdo 3472/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Euro Capital 2000 a. s. se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 224/20, IČO 25065173, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 15, proti žalované ALPINE Bau CZ s.r.o. se sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova č. 613/13, IČO 45192286, zastoupené JUDr. Olgou Humlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 4, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním a překupním právem, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 67/2006, o dovolání účastnic proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2010 č.j. 29 Co 340/2010-722, takto:

I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku krajského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, se odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu se ve výroku o určení, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku o určení, že na nemovitostech "neexistuje předkupní právo", a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Okresního soudu Praha - západ dne 27.2.2006 (a změněnou se souhlasem soudu) se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že "k pozemkům parc. č. vše v k. ú. Osnice, obec Jesenice, neexistuje jednak zástavní právo zřízené pod č.j. V-3219/2001 na základě smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené mezi účastnicemi dne 11.7.2001, jednak předkupní právo zřízené pod č.j. V-3218/2001 na základě smlouvy o zřízení předkupního práva uzavřené mezi účastnicemi dne 11.7.2001". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že účastnice uzavřely dne 11.7.2001 "za účelem vybudování areálu rodinných domků na pozemcích žalobkyně" smlouvu o půjčce, jejíž přílohy mimo jiné tvořily smlouva o dalším postupu, smlouva o zřízení předkupního práva a smlouva o zřízení zástavního práva, všechny uzavřené účastnicemi rovněž dne 11.7.2001. Žalovaná poskytla žalobkyni na základě smlouvy o půjčce bezúročně částku 70.592.000,- Kč (po částkách 47.500.000,- Kč a 23.092.000,- Kč) a půjčka měla být - jak se uvádí v bodě 5 smlouvy o půjčce - "splacena převodem části areálu, která je červeně vyšrafována v plánu připojeném jako příloha 1 o výměře cca 38.000 m² za kupní cenu 70.592.000,- Kč"; účastnice se dále dohodly (v bodě 6.3 smlouvy o půjčce a v bodě 3.6. smlouvy o dalším postupu), že "od okamžiku, kdy bude část areálu určená pro stavební parcely rozdělena vypracováním geometrických plánů k rozdělení pozemku na nejméně 26 právně samostatných parcel a tyto parcely budou zapsány u příslušných katastrálních úřadů", dojde k výmazu zástavního práva "zřízeného smlouvou o zřízení zástavního práva (příloha 6), prohlásit nabídku (příloha 4) za nulitní a vymazat předkupní právo dle smlouvy o zřízení předkupního práva (příloha 3) a zároveň k části areálu, která je v plánu v příloze 1 smlouvy o půjčce vyšrafována červeně, zřídit ve prospěch žalované nové zástavní právo, poskytnout v její prospěch na její odkup novou nabídku a zřídit nové předkupní právo". Přestože byly předpoklady pro zrušení zástavního práva splněny dne 4.10.2001, kdy byly původní pozemky na základě geometrických plánů rozděleny na minimálně 26 právně samostatných pozemků a takto zapsány u Katastrálního úřadu Praha - západ a Katastrálního úřadu Praha - východ, žalovaná v rozporu se svými závazky neuzavřela smlouvu o zřízení nového zástavního práva a nového předkupního práva. Žalobkyně je přesvědčena, že smlouva o půjčce a smlouva o dalším postupu "modifikovala smlouvu o zřízení zástavního práva tak, že předmětné zástavní právo bylo zřízeno na dobu určitou", a že proto zástavní právo dne 4.10.2001 zaniklo. Žalobkyně dále dovozuje, že ji žalovaná při uzavření smlouvy uvedla v omyl, což způsobilo relativní neplatnost smlouvy o zřízení zástavního práva ve smyslu ustanovení § 49a občanského zákoníku, které se "tímto dovolává". Kromě toho chování žalované po uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva způsobilo, že se tento právní úkon příčí dobrým mravům a že je tudíž neplatný ve smyslu § 39 občanského zákoníku; neplatná je podle ustanovení § 39 občanského zákoníku rovněž smlouva o zřízení předkupního práva, které bylo v rozporu se svým účelem zřízeno k zajištění nároku ze smlouvy o půjčce.

Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 21.1.2010 č.j. 9 C 67/2006-653 určil, že na předmětných pozemcích "nevázne zástavní právo zřízené na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 11.7.2001 k zajištění půjčky v celkové výši 70.592.000,- Kč", zamítl žalobu o určení, že "neexistuje předkupní právo ke shora označeným pozemkům zřízené na základě smlouvy o zřízení předkupního práva ze dne 11.7.2001", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit České republice "na účet Okresního soudu Praha - západ" 11.814,- Kč "každá jednou polovinou". Poté, co dovodil, že "zástavní právo má povahu akcesorického zajišťovacího prostředku k zajišťované pohledávce a jeho předpokladem vzniku je právní důvod vzniku, existence způsobilé pohledávky, existence způsobilé zástavy a v případě zástavního práva k nemovitostem i vklad práva do katastru nemovitostí" a že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 11.7.2001 označila jako zajišťovanou pohledávku půjčku v celkové výši 70.592.000,- Kč, dospěl soud prvního stupně k závěru, že "závazek žalobkyně vyplývající ze smlouvy o půjčce nezněl na vrácení poskytnutého peněžitého plnění, ale spočíval v převodu vlastnického práva k parcelám ve smlouvě specifikovaným, které měly v budoucnu vzniknout z předmětného pozemku žalobkyně", že se proto "nejednalo o smlouvu o půjčce podle ustanovení § 657 občanského zákoníku, ale o smlouvu nepojmenovanou ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku", a že tedy "za situace, kdy žádná peněžitá pohledávka žalované za žalobkyní vzniklá ze smlouvy o půjčce neexistuje, nemůže na základě zásady akcesority zástavního práva jako zajišťovacího instrumentu platně vzniknout zástavní právo zajišťující tuto neexistující pohledávku". I kdyby měla být zajištěna nepeněžitá pohledávka ve smyslu ustanovení § 155 odst. 2 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2001), bylo "nutné ke vzniku zástavního práva znát její peněžitý ekvivalent v době vzniku zástavního práva", avšak "hodnota předmětné pohledávky na bezúplatný převod pozemků dle plánu uvedeného v příloze č. 1 ke smlouvě o půjčce v době vzniku zástavního práva nebyla známa a nebylo možno ji vyjádřit v penězích, a to i za situace, že strany si hodnotu pozemků smluvně určily výší peněžní půjčky". Ve vztahu ke sjednanému předkupnímu právo soud prvního stupně uzavřel, že, "i když obecně institut překupního práva není zajišťovacím institutem a i když si strany předkupní právo zřídily k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, nemá tato skutečnost ani případná neexistence peněžité pohledávky vliv na platnost smlouvy o zřízení předkupního práva, které vzniká samostatně a nemá akcesorickou povahu".

K odvolání účastnic Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.12.2010 č.j. 29 Co 340/2010-722 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že účastnice uzavřely smlouvu nepojmenovanou ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku a že pohledávka žalované vůči žalobkyni z této smlouvy spočívající v převodu vlastnického práva k pozemkům byla nepeněžitou pohledávkou, jejíž ekvivalent nebylo možné v době, kdy zástavní právo vzniklo, zjistit; zástavní právo proto nevzniklo. Smlouva o zřízení předkupního práva ze dne 11.7.2001 podle odvolacího soudu splňuje "náležitosti, obsah i stanovenou formu smlouvy o zřízení předkupního práva podle ustanovení § 603 odst. 2 občanského zákoníku a je platným právním úkonem", aniž by bylo významné, že si účastnice zřídily předkupní právo k zajištění pohledávky a že "zajišťovaná pohledávka neexistuje". Odstoupení žalobkyně od této smlouvy je "irelevantní" za stavu, kdy odstoupení od smlouvy nebylo dohodnuto ani zákonem stanoveno (§ 48 odst. 1 občanského zákoníku).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly obě účastnice dovolání.

Žalobkyně v dovolání, které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o "neexistenci předkupního práva", namítá, že oba soudy "připustily", že předkupní právo bylo zřízeno k zajištění peněžité pohledávky ze smlouvy o půjčce, ale nesprávně uzavřely, že v takovém případě "nelze u předkupního práva učinit závěr o jeho akcesorické povaze a vázat jeho existenci či zánik na zajišťovanou pohledávku". Žalobkyně dovozuje, že, "neexistuje-li ani zástavní právo vzhledem k neexistenci zajištěné pohledávky, nemůže ze stejných důvodů existovat ani právo předkupní". Žalobkyně dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že její odstoupení od smlouvy o zřízení předkupního práva podle ustanovení § 345 odst. 3 a § 346 obchodního zákoníku nemělo oporu v zákoně, a vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly zánikem předkupního práva uplynutím doby, na kterou bylo zřízeno. Žalobkyně má rovněž za to, že ujednání o ceně pro případ realizace předkupního práva je neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost a že rovněž proto je smlouva neplatná. Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a za otázku po právní stránce zásadního významu považuje to, zda je možné "sjednat v souladu se zásadou smluvní volnosti stran i jiné způsoby zajištění závazku, než které předjímají právní předpisy, konkrétně, zda je možné sjednat zajištění předkupním právem a zda takto sjednaný zajišťovací instrument má akcesorickou povahu", a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky obou stupňů v napadené části zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná v dovolání, které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o určení, že na předmětných pozemcích nevázne zástavní právo, uvedla, že poskytla na základě smlouvy o půjčce ze dne 11.7.2001 žalobkyni za účelem výstavby areálu rodinných domků na pozemcích žalobkyně finanční prostředky ve výši 70.592.000,- Kč, přičemž poskytnutí těchto finančních prostředků bylo oběma stranami považováno za půjčku; tato půjčka byla zajištěna zástavním a předkupním právem. Ze smlouvy o půjčce je patrné, že vůle stran při uzavírání smlouvy byla taková, že žalované vznikla peněžitá pohledávka vůči žalobkyni, jež měla být započtena na kupní cenu za pozemky, které měla žalovaná nabýt. Skutečnost, že se strany dohodly, že místo skutečného vrácení prostředků dojde k započtení vzájemných pohledávek, je jen dohodou o způsobu, jak bude závazek splněn, ale nemění nic na povinnosti žalobkyně půjčku vrátit. Této vůli odpovídají rovněž ostatní smlouvy, které smluvní strany uzavřely. Soudy obou stupňů však vůli smluvních stran nerespektovaly a (vycházejíce z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.11.2008 č.j. 18 Co 387/2008-484) právní úkon posoudily jako nepojmenovanou smlouvu podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku s tím, že závazek žalobkyně nespočívá ve vrácení poskytnutých finančních prostředků, ale v povinnosti převést specifikované pozemky. I kdyby dovolatelka přistoupila na závěr ohledně nepeněžité pohledávky, domnívá se, že ji lze vyčíslit, neboť smluvní strany hodnotu převáděných pozemků jednoznačně vyjádřily výší půjčky, za něž měly být pozemky převedeny. Zástavní právo - nehledě na to, zda zajišťuje peněžitou či nepeněžitou pohledávku - zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 11.7.2001 mezi účastnicemi proto platně vzniklo. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil v napadené části a aby věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo jako nepřípustné odmítnuto. Uvedla, že žalovaná v dovolání nevymezila žádnou konkrétní právní otázku a při polemice s právním názorem odvolacího soudu se opírá o svou verzi výkladu uzavřených smluv, z nichž nepřípustně činí vlastní skutkové závěry o tom, že v uzavřených smlouvách bylo sjednáno vrácení půjčky v penězích. Žalobkyně souhlasí s názorem odvolacího soudu, podle kterého smlouva o půjčce ze dne 11.7.2001 nepředstavuje půjčku ve smyslu ustanovení § 657 občanského zákoníku, ale jedná se o smlouvu nepojmenovanou. Žalované nevznikl nárok na vrácení "půjčky" v penězích, ale nepeněžitý nárok na převod pozemků, a to ve lhůtě do 31.7.2003. Žalobkyně tento převod žalované nabízela, žalovaná však odmítla poskytnout k němu svoji součinnost, z čehož žalobkyně dovozuje, že se vzdala svého nepeněžitého nároku a že ten zanikl, případně se promlčel. S ohledem na princip akcesority tím zaniklo také předmětné zástavní právo, případně se rovněž promlčelo.

Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto. Souhlasila se soudy v tom, že předkupní právo vzniklo v daném případě samostatně a že není závislé na zajišťované pohledávce. Institut předkupního práva totiž není zajišťovacím institutem, a proto zde chybí přímá souvislost s platným hlavním závazkovým vztahem. Účelem předkupního práva je pouhé zajištění přednostního postavení oprávněného subjektu pro nabytí předmětu vlastnictví.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaných dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Účastnice dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou dovolání přípustná, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání účastnic proti rozsudku odvolacího soudu tedy mohou být přípustná jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalovaná ve svém dovolání nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého smlouva účastnic ze dne 11.7.2001 je "nepojmenovanou smlouvou podle ustanovení § 269 obchodního zákoníku", podle níž jí vznikla nepeněžitá pohledávka, jejíž hodnotu nebylo možné ke dni vzniku zástavního práva vyčíslit a tudíž zajistit zástavním právem.

Zástavní právo slouží - jak se uvádí v ustanovení § 152 občanského zákoníku – k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.

Zástavní právo má v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka.

Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Není-li tu tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, má to za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 957/2001, který byl uveřejněn pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

Práva účastnic z jejich smlouvy ze dne 11.7.2001
označené jako "smlouva o půjčce" byly předmětem jejich sporu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 287/2007. V tomto řízení byly vydány rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2012 č.j. 23 Cdo 1366/2010-597 a ze dne 31.5.2012 č.j. 23 Cdo 1369/2010-600, v nichž byl vysloven názor, že uvedená smlouva není smlouvou o půjčce podle ustanovení § 657 občanského zákoníku (z jejího obsahu je zřejmé, že vůle stran směřovala k uzavření složitějšího závazkového vztahu), nýbrž smlouvou nepojmenovanou sjednanou ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 věty první obchodního zákoníku. Protože v této smlouvě nebyl dostatečně určen předmět závazků smluvních stran (nebylo zřejmé, co měla žalobkyně vlastně plnit oproti peněžnímu plnění žalované - jak se "splacení půjčky" mělo uskutečnit převodem částí areálu, aniž by k tomu bylo potřeba dalšího ujednání smluvních stran), smlouva nebyla vzhledem k ustanovení § 269 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku uzavřena, tj. vůbec nevznikla.

Vzhledem k tomu, že podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 11.7.2001 měla být zástavním právem zajištěna "půjčka ve dvou částech, a to ve výši 47.500.000,- Kč za první část a ve výši 23.092.000,- Kč za druhou část" a že dovolací soud nemá důvod posuzovat práva účastnic z jejich smlouvy ze dne 11.7.2001 označené jako "smlouva o půjčce" jinak než v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2012 č.j. 23 Cdo 1366/2010-597 a ze dne 31.5.2012 č.j. 23 Cdo 1369/2010-600, je nepochybné, že předmětné zástavní právo ve skutečnosti nevzniklo, jestliže smlouva ze dne 11.7.2001 označená jako "smlouva o půjčce" vůbec nevznikla a jestliže tedy podle ní nejen nedošlo k půjčce žalobkyni, ale ani k jiné (peněžité nebo nepeněžité) pohledávce. Za tohoto stavu věci nemůže mít rozsudek odvolacího soudu ve výroku týkajícím se zástavního práva po právní stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů. Protože dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Žalobkyně ve svém dovolání nastoluje otázku, zda je možné sjednat i jiné způsoby zajištění závazku, než které předjímají právní předpisy, konkrétně, zda je možné sjednat zajištění pohledávky předkupním právem. Protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), a že tato právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena, představuje rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Předkupní právo má ten, kdo prodá věc s výhradou, že mu ji kupující nabídne ke koupi, kdyby ji chtěl prodat (srov. § 602 odst. 1 občanského zákoníku). Předkupní právo představuje vedlejší ujednání při kupní smlouvě a lze je dohodnout i pro případ jiného zcizení věci než prodejem (srov. § 602 odst. 2 občanského zákoníku). Předkupní právo má povahu buď věcného práva nebo závazkového právního vztahu.

Z předkupního práva vzniká vlastníku věci povinnost nabídnout ji ke koupi oprávněnému a jiné osobě je smí prodat, jen jestliže předkupní právo zanikne. Bylo-li porušeno věcné předkupní právo, může se oprávněný buď na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi, nebo mu zůstane předkupní právo zachováno; porušení závazkového předkupního práva poskytuje oprávněnému právo na náhradu škody tím vzniklé (srov. například závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.6.2011 č.j. 31 Cdo 4308/2009, který byl uveřejněn pod č. 143 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011).

Ve smlouvě o zřízení předkupního práva ze dne 11.7.2001 bylo sjednáno ve prospěch žalované předkupní právo k pozemku "parc. č. o výměře 41.790 m² v kat. území Osnice", které spočívalo v povinnosti žalobkyně "v případě plánovaného prodeje této nemovitosti nebo její části", což mělo být doloženo "závaznou nabídkou potencionálního kupce", nabídnout žalované pozemek "nezatížený právy třetích osob" nejdříve "písemně, doporučenou poštou, formou předložení kupní smlouvy, řádně jednostranně podepsané" žalobkyní "k odkoupení za kupní cenu ve výši 70.592.000,- Kč včetně infrastruktury a přípojek médií pro jednotlivé parcely plus zákonná daň z převodu nemovitostí v hodnotě platné v době převodu", a v oprávnění žalované "přijmout tuto nabídku ke koupi tím, že podepíše text smlouvy během 3 měsíců poté, co jí nabídka byla doručena".

Zřízení uvedeného předkupního práva mělo podle vůle účastnic - jak bylo soudy zjištěno - sloužit k zajištění pohledávky žalované z půjčky poskytnuté ve výši 70.592.000,- Kč podle smlouvy ze dne 11.7.2001 označené jako "smlouva o půjčce" (t, že půjčka bude započtena na kupní cenu sjednanou "ve stejné výši"). K tomuto účelu ovšem - objektivně vzato - sloužit nemohlo. Úhrada půjčky jejím započtením na kupní cenu prodaného pozemku totiž závisela jen na rozhodnutí (ochotě) žalobkyně pozemek prodat a dodržet sjednané podmínky předkupního práva (a tedy na vytvoření právního prostoru k uplatnění započtení na kupní cenu), neboť uplatnění práv podle ustanovení § 603 odst. 3 občanského zákoníku v případě porušení předkupního práva ze strany žalobkyně již uspokojení pohledávky z půjčky neumožňovalo; zřízení předkupního práva samo o sobě neskýtá (a z jeho povahy vyplývá, že ani nemůže poskytnout) možnost uspokojení pohledávky oprávněného za povinným z prodávané věci. Za přihlédnutí k tomu, že pohledávka ze smlouvy ze dne 11.7.2001 označené jako "smlouva o půjčce" - jak uvedeno již výše - "vůbec nevznikla" a že také z tohoto důvodu smlouva o zřízení předkupního práva nemůže naplnit účel, k němuž byla sjednána, je odůvodněn závěr, že jde o neplatný právní úkon podle ustanovení § 39 občanského zákoníku.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci určení, že nemovitosti nejsou zatíženy předkupním právem, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. ledna 2013

JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu

zdroj: www.nsoud.cz