28 Cdo 620/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 3, proti žalovanému J. C., zastoupenému JUDr. Ivetou Végsöovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, o zaplacení částky 768.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 19 C 71/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, č. j. 31 Co 270/2010-220, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7.9.2010, č. j. 31 Co 270/2010 - 220, potvrdil ve správném znění rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. 1. 2010, č. j. 19 C 71/2005 - 196, který zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 768.000 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1.1.2002 do zaplacení. Současně v odstavci II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalovaným a P. K. je absolutně neplatným právním úkonem, smluvní strany jsou si tedy povinny vzájemně vypořádat plnění poskytnutá na základě neplatného právního úkonu. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že aktivně legitimován ve vztahu k žalovanému je tedy P. K. a nikoli žalobce, na jehož úkor bezdůvodné obohacení žalovanému nevzniklo. Věc posoudil ve smyslu § 451 odst. 1, § 451 odst. 2, § 457 a § 458 o.z. Odvolací soud vycházel z přijatých závěrů soudní praxe týkajících se výkladu § 451 odst. 2 a § 457 o.z. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 687/2005, sp. zn. 33 Odo 793/2005, sp. zn. 33 Odo 654/2005, sp. zn. 33 Odo 1108/2004, sp. zn. 33 Odo 1089/2005, sp.zn. 25 Cdo 264/2004, sp. zn. 20 Cdo 1270/99, sp. zn. 28 Cdo 3391/2009 a sp. zn. 28 Cdo 263/2010. Podle odvolacího soudu žalovaný byl účastníkem neplatné nájemní smlouvy uzavřené dne 28.12.2000 a získal obohacení tím, že předmětné nebytové prostory, manipulační plochy, komunikaci a sociální zařízení užíval. Konstatoval, že v dané věci se jedná o dva samostatné právní vztahy z bezdůvodného obohacení - o bezdůvodné obohacení z neplatné nájemní smlouvy ze dne 28.12.2000 (vztah mezi P. K. a žalovaným) a o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu (vztah mezi žalobcem jako vlastníkem a P. K. jako domnělým vlastníkem). Dospěl k závěru, že žalovaný není s ohledem na daný předmět sporu ve vztahu k žalobci věcně pasivně legitimován, proto se žalobce nemůže úspěšně domáhat vydání plnění z bezdůvodného obohacení vůči žalovanému, které získal P. K. přijetím plateb za užívání nebytových prostor žalovaným, jež jsou ve výlučném vlastnictví žalobce. Uzavřel, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy má ve vztahu k žalobci P. K. a nikoli žalovaný. Odvolací soud dále uvedl, že P. K. v rozhodném období vykonával podnikatelskou činnost prostřednictvím firmy B - LANDS, s.r.o., jíž byl jednatelem a společníkem a právě tato firma předmětné prostory užívala. Též dodal, že s ohledem na skutečnost, že žalovaný není ve vztahu k žalobci věcně pasivně legitimován a ani žalobce nemá k žalovanému věcnou aktivní legitimaci, nebylo třeba dále zkoumat, do kdy žalovaný nemovitosti užíval a zda, případně kdy a komu hradil platby za užívání předmětné haly.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost zdůvodňoval ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Prvně uvedený dovolací důvod spatřoval v tom, že odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu, než soud prvního stupně a neprovedl žádné důkazy, které by tomuto novému skutkovému stavu odpovídaly. Vytýkal odvolacímu soudu, že nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Namítal, že soudy fakticky neprojednaly celý jeho nárok, nebylo tedy rozhodnuto o celé podané žalobě. Dále namítal, že byl zkrácen na svých procesních právech při ústním jednání dne 7.9.2010, neboť nebyl seznámen s vyjádřením žalovaného k odvolání žalobce. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřoval ve skutečnosti nesprávných skutkových zjištění, nesprávného právního posouzení vztahu bezdůvodného obohacení ve vztahu žalobce - žalovaný, žalovaný – P. K. a žalobce – P. K. a nesprávné aplikace v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR. Podle dovolatele jde o to, zda závazek žalovaného zanikl splněním podle § 559 odst. 1 o.z. či nikoliv, protože plnil někomu jinému, nežli vlastníku či osobě jím zmocněné k převzetí plnění. Nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že za výši případného bezdůvodného obohacení nelze bez dalšího považovat částky sjednané jako nájemné uvedenými nájemními smlouvami. Podle dovolatele alespoň nájemní smlouva ze dne 3.1.2000 je neplatná již z důvodu neurčitého vymezení předmětu nájmu podle § 37 odst. 1 o.z. Tvrdil, že pokud plnil dlužník peněžitý dluh někomu jinému než svému věřiteli, pak osoba, jíž takto plnil, získala bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), a to na úkor dlužníka, nikoli na úkor věřitele. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 289/2001 s tím, že je nutno dovodit, že jinak by plnění žalovaným poskytnutá P. K. byla nerozhodná. Podle dovolatele ze strany P. K. a celé skupiny osob (kdy P. K. takto uzavřel nájemní smlouvy s dalšími asi 9 ,,nájemci“, kteří užívali v areálu odhadem 70 % plochy hal) se jednalo o účelové a úmyslné jednání, které by nemělo požívat žádné ochrany. Namítal, že podpisem nájemní smlouvy P. K. nemohl realizovat své spoluvlastnické právo ani právo halu užívat, neboť žalovaný halu užíval nepřetržitě od roku 1999 a v okamžiku podpisu nájemní smlouvy hala nebyla prázdná, ale užívána právě žalovaným na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalobcem. Též tvrdil, že P. K. sám nikdy fakticky halu neužíval, neměl právo ji užívat a proto ,,užívání“ nemohl přenechat třetí osobě (žalovanému). Podle dovolatele nelze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu ohledně jednotlivých vztahů bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že mezi P. K. a žalovaným nevzniká vzájemný vztah bezdůvodného obohacení, neboť P. K. nikdy nebyl vlastníkem předmětné haly a nikdy tuto neužíval, ať už na základě domnělého vlastnictví či beze smluvně nebo faktického jednání. Konstatoval, že v dané věci se jednalo o situaci, kdy vlastník haly není po právu vlastníkem a přesto uzavře nájemní smlouvu s nájemcem. Nájemní smlouva je absolutně neplatná, avšak z důvodu, že na straně pronajímatele je osoba, která není pronajímatelem a tedy nemůže na jiného převést více práv, než má ona sama (právo užívat). Tvrdil, že v daném případě mezi žalobcem a P. K. se jedná o vztah z neplatné kupní smlouvy, přičemž účastníky kupní smlouvy byl žalobce a P. K. a nikoli též žalovaný nebo další osoby. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3119/2008, sp.zn. 25 Cdo 413/2000, sp. zn. 29 Odo 289/2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99 a sp. zn. 33 Odo 1785/2006. V dovolání poukazoval na nedostatečnou ochranu jeho vlastnického práva s tím, že rozhodování ve sporu o určení vlastnictví trvalo 8 let a žaloba v této věci o zaplacení je projednávána 7 let. Podle dovolatele závěrem je třeba shrnout, že soudy pominuly část žalobního nároku. Též pominuly, že v lednu 2000 P. K. nebyl zapsán jako spoluvlastník v katastru nemovitostí a je tak zřejmá účelovost nájemní smlouvy z ledna roku 2000. P. K. se nikdy nestal spoluvlastníkem předmětné haly a nikdy se neujal faktické vlády nad předmětnou halou, nemohl ji tedy přenechat do užívání jinému, chybí znak skutkové podstaty bezdůvodného obohacení - znak faktického ovládání věci a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na možnost vyjádřit se ke všem důkazům. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě prostřednictvím osoby s právnickým vzděláním (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

O takový případ v projednávané věci nejde.

Dovolatel předkládá dovolacímu soudu otázky, které byly v typově totožných věcech, jejichž byl dovolatel vždy účastníkem, řešeny již v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (např. v usnesení ze dne 8.12.2009, sp.zn. 28 Cdo 3391/2009, v usnesení ze dne 12.5.2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, v usnesení ze dne 12.10.2010, sp. zn. 28 Cdo 1892/2010, v usnesení ze dne 6.12.2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, všechna dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Ve shora uvedených rozhodnutích dovolací soud zaujal názor, že z ustanovení § 457 o.z. vyplývá, že spočívá - li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Jinými slovy, aktivní i pasivní legitimace je dána pouze na straně účastníků smlouvy. Obecně vede aplikace ust. § 457 o.z. ve spojení s ust. § 458 o.z. na neplatnou kupní smlouvu k tomu, že domnělý prodávající je povinen vrátit kupní cenu a domnělý kupující předmět smlouvy. Pokud by byl předmět smlouvy domnělým kupujícím spotřebován, náleží domnělému prodávajícímu peněžitá náhrada. Stejně tak je tomu i v případě, kdy se domnělý kupující bezdůvodně obohatí užíváním předmětu smlouvy, který ve skutečnosti nikdy nenabyl. Není přitom nutné, aby předmět smlouvy užíval přímo, ale může jej i např. vypůjčit nebo pronajmout třetí osobě. Taktéž neplatná nájemní smlouva uzavřená mezi domnělým nabyvatelem jako pronajímatelem a nájemcem s sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení pouze mezi těmito jejími účastníky, tedy, že každý je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Pronajímatel je tak povinen vrátit nájemné a bylo – li plnění poskytnuté pronajímatelem nájemci zkonzumováno, mohl by pronajímatel požadovat vrácení jeho hodnoty.

Z uvedeného tak plyne, že může existovat jednak vztah mezi domnělým vlastníkem a nájemcem, kteří jsou povinni si vracet plnění, a na druhé straně vztah mezi vlastníkem a domnělým vlastníkem, kteří jsou taktéž povinni vrátit si plnění.

Jelikož argumenty, které platí i pro daný spor, byly dovolateli detailně zpřístupněny již v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu a jelikož odvolací soud tyto závěry respektoval a rozhodl v souladu s nimi, považoval dovolací soud v souzeném případě dovolání za nepřípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Pro úplnost je vhodné dodat, že odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uvedená v dovolání, je třeba v dané věci považovat za nepřípadná.

Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření žalovaného k němu jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení vynaložených na vyjádření žalovaného k dovolání použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 o.s.ř. ustanovení § 150 téhož právního předpisu o možném nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. června 2011

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu

zdroj: www.nsoud.cz