Článek ze dne 29.4.2011

Součást věci

V článku o převodech nemovitostí se zmiňujeme o tzv. součástech věci a o příslušenství věci. Proto nebude od věci se stručně seznámit s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 28 Cdo 537/2010, ze dne 14.12.2010.

Jak Nejvyšší soud rozhodl, jedním z významných kritérií pro posouzení, zda jde o samostatnou věc v právním smyslu nebo její součást, je její zachovaná funkčnost (užitná hodnota). Systém podzemních chodeb (bývala vojenská pevnost), který je v havarijním stavu, již samostatnou věcí v právním smyslu není.
 

Konkrétně se jednalo o žalobu na určení, že žalovaný je vlastníkem systému podzemních chodeb pod povrchem pozemku.
 

Nejvyšší soud v této věci shledal, že podmínka naléhavého právního zájmu v uvedené věci nebyla splněna. Domáhal-li se žalobce určení vlastnického práva, bylo jeho povinností provést konkrétní specifikaci předmětu sporu, tedy přesně formulovat znění petitu žaloby. Jelikož však žalobce požadoval deklarovat vlastnické právo pouze k označené součásti věci (k podzemním chodbám umístěným pod pozemkem), není tak možné od této skutečnosti odhlédnout a žalobě vyhovět. Součást věci totiž není samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž k ní nelze odděleně uplatňovat vlastnické právo. Odvolací soud tedy zaujal správný právní názor, když stanovil, že za takové situace nemohla být předmětná určovací žaloba úspěšná, neboť nebyl dodržen nezbytný předpoklad v podobě naléhavého právního zájmu na určení tohoto právního vztahu.
 

S ohledem na vztah obsahu věci k uvedené právní problematice přijal senát 28 Cdo Nejvyššího soudu věc k řízení a rozhodnutí.
Podle ustanovení § 120 obč. zák. platí, že součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
 

Na podkladě výše citovaného ustanovení lze uzavřít, že v případě, že má jít o součást věci, pak znaky funkční a fyzické spojitosti s věcí hlavní musí být naplněny kumulativně. V této souvislosti je možné odkázat již na někdejší rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 1923, sp. zn. RV I 813/22 (publikované v ASPI), případně ze současnosti též na rozsudek tohoto soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001, v nichž byl učiněn závěr, že sklep může být za určitých okolností (nachází-li se pod cizím pozemkem) samostatným předmětem vlastnického práva. Stejný postoj zaujal Nejvyšší soud i v případě zatrubnění potoka, když shledal, že takovéto vodní dílo, vedené pod povrchem pozemku - zastavěné plochy, na níž stojí obytný dům - není jako stavba součástí pozemku, ale je samostatnou věcí v právním smyslu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 288/2004). J
 

Ovšem v této konkrétní věci se vyskytly další, zcela neopomenutelné okolnosti, které nasvědčují tomu, že se v posuzované věci vůbec o věc v právním smyslu nejedná. Aby bylo možno považovat určitý objekt za věc v právním smyslu, musí se předně jednat o ovladatelný hmotný předmět (res corporalis). Nesmí zde však chybět ani další významný element, kterým je objektivní užitečnost takového předmětu a jeho schopnost určitým způsobem uspokojovat lidské potřeby. Stav podzemních chodeb, o něž se v daném řízení jedná, se však v průběhu let markantním způsobem zhoršil. V současné době je ze strany žalobce užíván pouze 1 km chodeb (z celkových 45 km), kde je provozována prohlídková činnost. Co do zbývající části podzemních chodeb lze však až na výjimky hovořit o havarijním stavu. Z výše uvedených skutečností je nanejvýš zřejmé, že předmětná podzemní stavba již jako celek nemá žádnou užitnou hodnotu a neslouží potřebám lidí.

Nesplňuje tak nutný předpoklad k tomu, aby ji bylo možno považovat za věc v právním smyslu. Z tohoto důvodu lze ve sporném objektu spatřovat spíše charakter součásti věci, a to konkrétně těch pozemků, pod nimiž se uvedené podzemní chodby nacházejí.
Výjimkou z uvedených právních závěrů by mohla být jen turistům přístupná část bývalé pevnosti, kterou lze považovat za věc samostatnou ve vztahu k pozemkům ležícím nad ní.